Mám pocit, že hláška z povídky pánů Šimka a Grossmanna “nechci slevu zadarmo” je opravdu nadčasová. Mám pocit, že lidé pořád otáčejí v ruce každou korunu, jen aby něco ušetřili. Ovšem to, že tímto šetřením leckdy přijdou o mnohem víc, si už nepřipouštějí.
Například jsem už viděl spoustu důchodců, kteří jsou ochotní hodiny a hodiny studovat reklamní letáky supermarketů a pak jet ještě ke všemu přes celé město, jen aby ušetřili pár korun na kostce másla. To, že je ušetření 10 korun stálo několik hodin času, který mohli věnovat například svým blízkým, to už si neuvědomují. A co teprv, kdyby místo hodiny porovnávání cen a další hodiny cesty přes město například montovali propisovačky nebo lepili obálky? To by uspořili podstatně víc, než jen pár korun za máslo a naavíc by si ještě ušetřili nervy z cestování MHD. Přeci jen platí, že čas jsou peníze.
Nebo lidé, kteří kupují elektroniku zásadně za nejnižší cenu. V jednom e-shopu sice ušetří 20 Kč z ceny klávesnice, ale to že má daný obchod o 50 Kč dražší poštovné, to už si nikdo nevšimne. Popřípaddě kupují zásadně jen tu levnou, neznačkovou elektroniku, kterou je třeba pětkrát reklamovat a nakonec jim stejně odejjde dva dny po konci záruční lhůty. A to se vyplatí…
A pak jsou tu ještě věční snílci a dříči, co se celý život pachtí za pasivním příjmem. Mají v hlavě představu, že když teď budou pracovat hodně, tak za pár llet budou mít takový majetek a příjem, že nebudou muset pracovat vůbec. To zní přeci krásně, říct si, že “já už pracovat nemusím”. A a realita? Na začátku tito lidé pracují od rána do večera, víkendy nevyjímaje a nnemají ze života vůbec nic. A když po tomto, deset nebo dvacet let trvajícím období, kdy se totálně zničí už konečně mohou říct, že nemusí nic dělat, tak zjistí, že už si na své životní tempo tolik navykli, že ani jinak žít neumí. A tak vesele pokračují ve svém pachtění se za penězi a život jim akorát uíká mezi prsty. Tak co myslíte, stojí to za to nebo je lepší užívat si současnost, dokud máte tu možnost?
